Barevné outfity v podání téhle módní editorky překonávají všechna očekávání

Michelle Liová si ráda hraje s barvami, ať už jde o oblečení, make-up nebo účesy. Není to jenom pouhý rozmar, naučila se takhle pracovat v kurzu teorie barev, který absolvovala na škole designu. „Hodně mi to pomohlo pochopit, jak spolu barvy vzájemně ladí,“ vysvětluje. „Procházím si teď různými barevnými fázemi, kdy si hraju s nějakou [barvou], experimentuju se všemi možnými odstíny a sleduju, jak jdou spolu dohromady.“

Michelle vyrůstala v Indianě, ale vždycky si přála dostat se za hranice svého skromného středozápadního prostředí. Prostor pro svoje vyjádření našla v módě. „Dychtivě jsem hledala nové podněty a módní inspiraci,“ vzpomíná. „Neměli jsme tolik kontaktů, a proto jsme museli být vynalézaví.“

Teď, když pracuje jako módní editorka v New Yorku, se inspiruje stylem a módou lidí, které potkává v centru města. Její vlastní styl je rozmařilý. Vzory a potisky se v něm střetávají s vrstvami textury a přidaným objemem. A nakonec přijala za svůj rozšířený trend, že každý styl mají uzemňovat tenisky.

Tenisky ale nedodávají jenom správnou optiku. Pokud jde o módu, tak si Michelle ze všeho nejvíc cení funkčnosti. Kromě toho je vášnivou sportovkyní, která v každé volné chvíli hraje tenis, běhá a jezdí na kole. Teď se nám ale svěří s tím, jak se vyvíjel její styl a jak je pro ni důležité pohodlí a barevné provedení.

Dětství jsem strávila v Greenwoodu ve státě Indiana, kde převažovalo bělošské obyvatelstvo. Moji rodiče emigrovali z Číny a byli jsme jediná rodina asijského původu. Vždycky jsem se cítila jako outsider. Pak jsme se přestěhovali do Carmelu, kde žilo daleko víc Asiatů, a to bylo fajn. Ale pak jsem si řekla: „Chci být jiná než ostatní.“ Začala jsem se zajímat o módu a objevila jsem v tom svoji výjimečnost. S kamarádkami jsme se oblékaly tak, abychom budily pozornost. Oblékaly jsme si sportovní podprsenku na tričko, připadalo nám to fakt ulítlé. Byla to pro mě skvělá průprava, pokud jde o styling a vrstvení.

Ráda se dívám na filmy z prostředí střední školy a všímám si kostýmových designů a toho, jak se outfity hodí k různým postavám. Sledovala jsem pořád dokola stejné filmy a všímala jsem si každého detailu. Moc se mi líbil módní styl z filmu Přes noc třicítkou. Tyhle outfity ovlivnily, jak jsem se oblékala celou střední školu.

[Když jsem vyrůstala na] předměstí, tak jsme jednoduše nosily to, co měli v obchoďácích. A když se nám podařilo objevit něco jiného, myslely jsme si, kdovíjak nejsme výjimečné. Jo, byla to fakt zajímavá doba, kdy se dalo kombinovat všechno se vším. Nezáleželo tolik na tom, kam jdeš nebo co si oblékáš, ale na tom, jak to nosíš. A to je fakt bezva.

Na každém stylu se najde něco, čím se můžu inspirovat. Na Spring Street si pořád všímám postarší dámy, která jezdí na kole. Je jí kolem 60 a má úžasný styl, který mě nabíjí energií a dodává mi inspiraci. Sama sebe už dost dobře znám a vím, co se pro mě hodí, a jsem proto ráda, když vidím všechny ty outfity, co lidi nosí. Vybírám si, co se mi líbí a co bych chtěla napodobit.

Spíš se to promítá do mého uvažování než do estetického vnímání. Jsem hrdá na svoji práci, na outfity, které sestavuju, na svůj osobní styl a na to, že jsem sama sebou. Když přemýšlím nad tím, proč mě tolik přitahují květované vzory s jemnými liniemi a jasnými barvami, tak si vzpomenu na to, jak se oblékala moje máma, když přišla do Ameriky. Máma si vyložila americký styl oblékání po svém, ale taky nosila různé čínské potisky, aby zůstala věrná sama sobě.

Vždycky mě bavilo měnit sytost barevných odstínů, zapojovat je do outfitů a sledovat, jak na to reagují jiné barvy a jak spolu ladí. Určitě jsou ale barvy, které vnímám jako zapovězené. Z nějakého důvodu bych si nikdy neoblékla žlutou, nechci totiž vypadat jako banán. Barvy dokážou být nebezpečné, protože můžou vyjadřovat nějakou zvláštní náladu. Mnohokrát se mi už stalo, že jsem se svými outfity šlápla vedle, a říkala jsem si pak: „Ale ne, tohle vypadá jak na maškarní ples.“

Dřív jsem nosila spoustu outfitů, ve kterých jsem se necítila pohodlně, ale teď je pro mě pohodlí hlavní prioritou. Skoro ke všemu nosím tenisky. Ráda kombinuju praktický, přímočarý styl oblečení na volný čas s kousky, které podtrhují ženskost. A barvičky do toho pokaždé vnesou zábavný prvek.

Na návštěvě v jednom japonském knihkupectví jsem se dozvěděla, že tenisková kultura funguje už pěknou řádku let. Objevila jsem katalogy Nike, ve kterých se popisuje historie a vývoj bot Air Max, Air Force 1 a Nike Shox. V té chvíli jsem si řekla, že bych se o tom ráda dozvěděla víc a zjistila, které tenisky jsou pro mě nejlepší. Teď jsem si oblíbila model Nike VaporMax Plus. Na druhém stupni základky jsem toužila mít tenisky Nike Shox, ale bylo to tehdy nad naše možnosti, takže to teď trochu vynahrazuju mladší verzi svého já.

V dětství jsem hrála tenis a baví mě to pořád. Pak jsem se ale přestěhovala do New Yorku, kde je těžké najít volný tenisový kurt. Dřív jsem hrávala tři hodiny denně tenis, a proto jsem měla prvních pár let problémy najít vhodné cvičení. Občas jsem chodila na tréninky, ale nikdy jsem u toho dlouho nevydržela. Teď jsem se pustila do běhání. Dřív mě to vůbec nebavilo, celý život jsem se nedokázala k běhání přinutit. A proto se teď na to zkouším dívat jinak. Neříkám si už: „musím uběhnout pět kiláků každý den“, ale: „chci běhat, abych si udržela duševní zdraví a vyčistila si hlavu“. Hodně mi to pomohlo, cítím se teď dobře, i když neuběhnu daleko. Přiměju se jít běhat, i když mám za sebou dlouhý den a cítím se unavená. Vždycky si můžeš najít 30 minut na běhání – to je přece jasné, ne? Vždyť jsem ráno strávila 30 minut na Instagramu.