Mezi Soulem a New Yorkem, tahle kreativní žena si razí svoji vlastní cestu

Suea Čo vždycky snila o tom, že se stane šéfkuchařkou. Dokud ale na střední škole nepracovala v restauraci.

„Vaření jsem opravdu vždycky milovala,“ říká. „Ale ta práce byla dost hrozná, a tak jsem si řekla, že ji vlastně nechci dělat.“

Místo toho se Suea, původem z Koreje, rozhodla zaměřit na svoji další lásku: módu a stylizování. Tyhle dvě oblasti se pro rodačku ze Soulu báječně hodily. Suea, která trávila dětství v Německu, Montaně, New Jersey a Kalifornii, se vždycky pyšnila svými „outfity pro první školní den“ a schopností najít oblečení, co nikdo jiný neměl.

„Už jako malá holka jsem věděla, že chci pracovat v módě,“ vzpomíná. „Bylo mi asi 7 nebo 8 let a už jsem vymýšlela outfity pro svoje sousedy.“

Po studiu na univerzitě na západním pobřeží Suea zamířila zpátky na východ. Toužila být v epicentru stylu a tím byl pro ni New York. Začala pracovat v Opening Ceremony, což je významný a ikonický obchod v centru města. Zůstala tam čtyři roky a nakonec se stala zástupkyní ředitele pro koncepci značky, dohlížela na kreativní obsah a speciální projekty. „Vybavuju si moje nadšení, když jsem tu práci získala. Byla jsem šťastnější, než když jsem se dostala na univerzitu.“

Její vášeň pro vaření ji však nikdy úplně neopustila. Po úspěšné práci s módní elitou se jí založení vlastního podniku nezdálo tak děsivé. Suea byla ve skutečnosti připravená vyzkoušet něco nového a noci strávené na jedinečné městské restaurační scéně ji inspirovaly k návratu do kuchyně. Restauraci Suea’s Dinner Service provozuje od loňského léta a nabízí experimentální pop-up kulinářský zážitek, který díky její lásce k vaření spojuje přátele a rodinu.

Sueanin styl je směsí inspirace z různých měst a životních cest, které během 26 let svého života zatím zažila. Tady si s námi tahle kreativní dívka povídá o svém vztahu k módě a jídlu, který se neustále vyvíjí. A taky o tom, jak roztrhala příručky z obou odvětví, aby si proklestila svoji vlastní cestu.

To, co nosím, si teď mnohem konkrétněji vybírám. Asi to pramení z toho, že žiju na tak soutěživém místě, jakým je New York. Vím, že to zní jako klišé, ale opravdu nesnáším nosit věci jako všichni ostatní.

V posledním roce se můj styl změnil z holčičího na neuvěřitelně sportovní. Jak jsem starší, odkláním se od představy šňoření, víš, co myslím. Zkouším vypadat krásně každý den. Pohodlí teď dávám přednost před mnohým ostatním, potřebuju se pohybovat bez omezení, ale samozřejmě chci, aby mi to slušelo. Takže když si obléknu basketbalové kraťasy, vezmu si k nim roztomilé tričko nebo něco takového.

Můj styl se pořád vyvíjí. I když je moje základní identita stejná, můj styl se tolik změnil a bude se měnit dál.

Něco takového jsem chtěla dělat už jako mladší, ale měla jsem strach z konceptu otevření restaurace. Mojí oblíbenou společenskou aktivitou je povečeřet s přáteli. Ale tak nějak vloni jsem přestala chodit večer ven, protože mě ten životní styl unavoval. Takže jsem otevřela Suea’s Dinner Service. Je to možnost, jak se dál setkávat. Rozhodně se z toho nestane klub a určitě to nebude bar.

Chci se zaměřit na celek a udělat z večeře experimentální a interaktivní zážitek. Jídlo je jenom součást, jde mi o celkovou zkušenost ze sbližování. Na svoji první večeři jsem připravila svíčky z česnekového másla, které když se roztavily, sloužily jako dip. A moji přátelé z toho šíleli. Tohle nadšení mě nutí přemýšlet: „Co můžu udělat příště?“

Miluju, když můžu trávit kvalitní čas s přáteli a vařit pro ně. A těší mě, když mi pak řeknou, jak moc to bylo dobré.

Právě teď jsem se usadila zpátky v New Yorku, v mém střešním bytě v Chinatownu. Je to ironické, v důsledku virusu mám výhodu, že je podnik tak privátní a malý.

Když se ohlížím zpátky, je to vlastně legrační. Důvodem, proč jsem začala na střední škole vařit, bylo, že moje máma nikdy nepřipravovala americká jídla. No, prostě korejské maminky. A řekla bych, že od založení Suea’s Dining Service jsem se mnohem víc začala zajímat o učení té korejské kuchyně. Znám základy. Pro Korejce je vaření tak běžné. Letos v létě jsem pořád otravovala tety: „Můžeš mě to naučit?“ Začala jsem si svojí kultury mnohem víc vážit.